Typ ↗příslovečného určení, které označuje (1) živého původce, který kontrolovaně nebo nekontrolovaně vykonává děj, (2) neživého původce děje. Vyjadřuje se nominální skupinou s instrumentálem, n. předložkovou skupinou s předložkou od:

Pokládá se buď za typ určení způsobu (Kopečný v ✍ZČSk, 1962), n. určení příčinnosti (✍Gebauer, 1929), n. za určení samostatné (Šmilauer v ✍NS, 1969, aj.). P.u.p. typu (1) má mezi příslovečnými určeními zcela zvláštní postavení, neboť (metaforicky řečeno) představuje přístav pro agens, který nemá v důsledku pasivizace (změny aktivní morfologie slovesa na morfologii pasivní) k dispozici pozici, v níž by získal pád a mohl být vyjádřen:

[Petr_agens]_podmět bije Pavla × Pavel je bit [Petrem_agens]_{příslovečné určení}

Je to tedy hybrid: sémanticky jde o aktant slovesa, syntakticky ovšem v důsledku pasivní morfologie a s ní spojené změny slovesa na participium není subjektem (jako je aktant s rolí agens u slovesa, které nemá pasivní morfologii), nýbrž adjunktem (jako jsou u slovesa volná doplnění) – podle standardní analýzy získá jméno vyjadřující agens pád od předložky, v případě instrumentálu od předložky bez fonetické realizace; viz ↗pasivum.

P.u.p. typu (2) může být analogicky pokládáno za přístav pro kauzátor, který v důsledku pasivní morfologie nemůže být vyjádřen v kanonické pozici podmětu a tak získat pád:

Nadto jsou p.u.p., které se objevují spolu se slovesem v aktivním tvaru, a to typicky u ↗neakuzativních sloves, tj. sloves, která mají v pozici podmětu patiens: